Vyhánět matky s dětmi zpátky do války? Tomio Okamura si opět vybral nejslabší terč, aby posbíral pár laciných hlasů.
Komentář – Nemohu prostě jinak. Nemohu si prostě v tomto případě pomoci jiným způsobem než předsedu SPD označit za ubohou bytost. Nelze ho označit za politickou figuru, a už ani ne za provokatéra. Ale jen jednoduše konstatovat, že je to ubohá bytost. Někdo, kdo se pohybuje veřejným prostorem jakýmsi tragikomickým omylem a my tomu jen přihlížíme.
Tomio Okamura dnes v Partii překročil hranici, kterou mnozí z nás doufali, že už snad překročit nelze. Zazněla věta o tom, že ukrajinské matky s dětmi „nemají co dělat“ v České republice. Že si mají jít „kam chtějí“. Ano, tohle skutečně zaznělo z úst muže, který se živí politikou. A podle svých vlastních slov i slušností. Tak tohle je, pane Okamuro, vaše verze slušnosti?
Mluvit o matkách, které utekly s dětmi před válkou. Které mnohdy přišly, jak se lidově říká s holým zadkem, často bez partnera, bez peněz, bez jakékoli jistoty. A říct jim bez náznaku sebereflexe běžte pryč, už vás tady nechceme. To není politický názor. To je prostě jen čirá bezcitnost zabalená do floskulí o „naší zemi“ a „pomoci vlastním lidem“. Tohle nejsou slova o vlastenecké pomoci. Je to jednoduchý marketing založený na strachu, odporně jednoduchý, najdi si slabého nepřítele, ukaž na něj, osoč ho z problémů, které způsobil někdo jiný, a tvářit se u toho jako spasitel českého národa.
Ano, chápu, že se blíží volby. Chápu, že teď je třeba nějakým způsobem přitvrdit. Ale i předvolební rétorika by měla mít jisté mantinely. Neměli bychom muset připomínat, že děti nejsou politický nástroj. Že těhotná žena v azylovém domě není bezpečnostní hrozba. Že i v politice by mělo platit, že si určité věci prostě nedovolíme říct, protože pořád bychom se měli snažit zůstat lidmi.
Jenže Tomio Okamura se už dávno neřídí tím, co je lidské. On jede podle úplně jiné šablony. Jede podle vlastní kalkulačky. Kolik hlasů mi přinese tahle věta? Kolik peněz mi přinese další rok ve sněmovně? Kolik lidí mi zatleská, když se tvrdě vymezím proti těm, kteří se nemůžou bránit?
Nejhorší na tom ale je, že mu to pořád funguje. Že někdo je ochoten tomu naslouchat, kývat uznale hlavou a říkat si: „Má pravdu, ten Tomio.“ A že my ostatní, kteří cítíme vztek, stud a lítost zároveň, se na to jen díváme s otevřenou pusou a nevěřícně kroutíme hlavou.
Možná je čas přestat se divit. Možná je čas přestat to tolerovat. A začít mluvit nahlas. Ne kvůli Okamurovi, ten už si svou cestu vybral. Ale kvůli těm, na které míří. Kvůli matkám, které si zaslouží klid. Kvůli dětem, které si zaslouží žít v bezpečném světě. A kvůli tomu, abychom si jednou nemuseli přiznat, že jsme tomu všemu jen tiše přihlíželi.
Zdroj: Forum24.cz, CNN Prima News
Buďte první! Přidejte komentář