Zkuste přežít měsíc se 17 tisíci. Já to dělám už roky

Každý měsíc stejná písnička. Výplata přijde, a hned zase odejde. Následující dny už jen počítám. Kolik dní zbývá do té další?

Příběh paní Veroniky:

Přesně 17 243 korun. To je můj čistý měsíční příjem. Věřte mi, znám tu částku do poslední koruny, protože s ní každý měsíc trávím dlouhé intimní večery nad prázdným bílým papírem a kalkulačkou, kde se snažím vymyslet něco, co by se kldině dalo označit za ekonomické čarodějnictví.

Jsem rozvedená. Mám dvě děti, které navštěvují základní školu, exmanžel posílá alimenty podle toho, jak se zrovna vyspí. Třeba poslední dva měsíce to vypadá, že tomu spánku asi moc nedal. Ptáte se, jestli mám práci? Mám dokonce dvě. Žádná sice není na plný úvazek, ale když není na výběr? Ráno vypomáhám ve školní jídelně a pozdě odpoledne usedám za pokladnu místního supermarketu. Dohromady to dá nějakých třicet hodin týdně. Víc nezvládnu – ani ne tak fyzicky, ale logisticky. Mezi směnami musím zvládnout úkoly s dětmi, nákupy, úklid, a jiné domácí strasti. Do toho všeho se mi sem tam vkrade taky pár momentů, kdy jen sedím na gauči a snažím se nezhroutit.

Tahle země má zvláštní smysl pro humor. Není tu nic zadarmo, ale když se snažíte poctivě přežít, stát vám dá jasně najevo, že se vlastně máte královsky. Zkuste si zažádat o nějaký ten příspěvek. Nejdřív vás rozpitvají do posledního účtu, pak vám zamítnou žádost, protože máte přiznané slušné výživné a do toho „žijete v domácnosti se dvěma dalšími osobami“. Jenže to jsou moje děti, které, světe div se, ještě nevydělávají. Ale to je asi jen nepodstatný detail.

Pokaždé když usednu k rozpočtu, zjišťuji, že po zaplacení nájmu, energií, jízdného a internetu (ano, děti ho potřebují do školy), mi zbývá na celý měsíc 3 190 korun. To je přesně 106 korun denně.

Za to musím nakrmit tři lidi, dokoupit sem tam nějaké hygienické potřeby. Jaká je cena másla asi ví každý. Stejně tak má asi každá představu o tom, kolik stojí obyčejný šampon. Jenže právě třeba obyčejné máslo je pro mě z jistého pohledu luxusní zboží, na které se dostává tak maximálně na Vánoce.

Zní to smutně? Ano, jenže taková je realita, se kterou se člověk nakonec naučí nějak žít. Nejhorší na tom všem je ovšem to, jak je celá situace nekonečně vyčerpávající. Když vám někdo řekne, že máte „myslet pozitivně“, většinou má doma topení nastavené na 22 stupňů a jídlo v lednici, které nemusí rozpočítávat na jednotlivé porce. Já musím počítat. Všechno. Od plátku sýra až po takovou banalitu, jestli si v zimě můžu trochu přitopit.

Půjčky nevidím jako spásné řešení a hlavně si něchci zadělat na problémy, které by mě jednou mohly zničit. Tak raději oželím kino, zajímavou knížku, nebo nějaký ten výlet. Dětem to omlouvám tak, že musím do práce a na výlety nezbývá čas. Jenže ve skutečnosti je důvod ten, že jednoduše nemáme peníze. Snažím se, aby si nepřipadaly chudé. Ale myslím si, že i ony to vnímají. Nejsou to totiž hloupé děti.

Minule se mě dcera zeptala, proč nemáme auto. Řekla jsem, že je to zbytečné, že se všude dá dostat autobusem. Samozřejmě, že vlastním řidičák, ale nevím jak bych při tom všem ještě hradila pojistku, nebo nakupovala benzín. A to neberu v potaz nutné opravy, kterým se úplně vyhnout nedá. Auto prostě považuji za další luxusní položku, která je určena pro lidi s úplně jiným životem.

Přesto všechno vstávám každé ráno s jakousi nadějí. Chodím poctivě do práce a snažím se být pozitivní. Dětem říkám, že všechno bude v pořádku a že jednou bude líp. Ne proto, že bych tomu sama věřila, ale protože jim chci dát alespoň pocit jistoty. A snažím se, aby to nebyl pocit falešný.

Občas si představuju, že vyhraju nějakou vyšší částku, ačkoli losům a všemožným loteriím se vyhýbám. A nemusí to být hned milión. Stačila by mi částka, za kterou bych mohla koupit boty, které nedrží pomocí izolepy, bez problémů zaplatila kroužek pro syna, a třeba si i jednou za rok zašla ke kadeřnici. Prostě jen tak, bez žádných výčitek.

Mám kolem sebe lidi, kteří si sem tam povzdechnou, že místo do Karibiku pojedou letos zase „jen“ do Chorvatska. Jak se vlastně mají špatně. Někdy prostě lidé žijí ve zcela odlišných světech, i přesto, že žijí ve stejné zemi.

Nepíšu vám tento životní příběh proto, abyste mě litovali. Píšu to, protože vím, že takto nežiji sama. A protože se o těchto příbězích moc nepíše. Tito lidé nemají totiž čas křičet. Mají dost práce s tím, aby prostě přežili.

👉 Zaujal vás příběh paní Veroniky a chcete se s námi podělit o svůj vlastní příběh, zážitek nebo zkušenost? Napište nám na info@infopuls.cz.

Článek byl redakčně upraven.