Nechtěla jsem ho zachraňovat. Jen jsem doufala, že se zachrání sám. Po roce abstinence však přišlo skutečné vystřízlivění. Končím a vím, že už se nesmím otočit zpět.
Jsme rádi, že vás příběhy vás, obyčejných lidí, opravdu zajímají. Nekteří dokonce najdou odvahu, nebo potřebu, se se svým příběhem svěřit. Jeden takový nám přináší slečna L. (jméno nezveřejňujeme na žádost autorky). Ta se svým partnerem prožívá nepříjemnou zkušenost, která se týká problému s alkoholem.
Nikdy jsem si ani v nejtemnějších snech nepředstavovala, že budu žít podobný příběh. Vždycky jsem si myslela, že mně se to stát nemůže, že jsem ta rozumná. Ta, co ví, co od života chce, a vyvaruje se zásadních životních omylů. Vždy jsem měla stanovené pevné hranice. I přesto jsem se ocitla ve vztahu, který mě pomalu rozežíral zevnitř. S člověkem, kterého jsem milovala a vlastně pořád miluju. Jenže problém je, že on miluje alkohol víc než cokoliv jiného.
Seznámili jsme se před třemi lety. Vypadal jako právě ten typ chlapa, co to má v hlavě srovnané. Měl stabilní a dobře placenou práci, stál si pevně za svými názory a nechyběl mu ani smysl pro humor. Jednoduše žádný prototyp zoufalce. Když jsme spolu začali bydlet, zažívala jsem pocit, že konečně mám vedle sebe někoho, s kým se dá plánovat společná budoucnost.
Jenže on měl slabost, kterou jsem přehlížela. Ta slabost se skrývala v alkoholu. Ze začátku to bylo takové nenápadné, takže jsem tomu nedávala příliš velkou váhu. Sem tam si po práci zašel na dvě piva, aby si „odfrkl“. Nepohrdl ani nebízenou skleničkou něčeho ostřejšího, ale vždy to bylo v snesitelné formě. Nikdy nebyl agresivní. Neřval. Jenže ono pití se stupňovalo a on začal ztrácel kontakt se světem. Se mnou.
Jednou se dokonce dokázal opít tak, že zakopl na schodech a zlomil si klíční kost. O jeho hospitalizaci jsem se dozvěděla až z nemocnice. Když jsem tam přišla, vypadal jako malý, nevinný kluk. Omlouval se. Slíbil, že s alkoholem končí. A já mu to věřila. Respektive, chtěla jsem věřit.
Ten rok byl skuečně jiný. Nepil. Vyhýbal se i příležitostem, kde se dala předpokládat přítomnost alkoholu. Plánovali jsme dovolenou, zařídili jsme si konečně byt dle našich představ. Je sice psaný na mě, ale domov to měl být náš společný. Žila jsem v naději. Měla jsem konečně ten vytoužený klid. Ale někde uvnitř bylo pořád slyšet takové zlomyslné tikání. Jako by někdo čekal, až se ten stroj znovu rozběhne.
A on se skutečně rozběhl. Byo to opět takové nevinné. Jedno pivo po práci, pár panáku na svatbě nejlepšího kamaráda. Tvrdil mi, že to má pod kontrolou a že ví, co dělá. A já se v duchu jen modlila a prosila, aby to tak skutečně bylo. I přesto mě pohlcoval neskutečný strach.
Pak přišel onen zlom, kdy přetekl můj pohár trpělivosti. Opil se tak, že ho našli venku lečícího na ulici a neschopného normální chůze. Byl v takovém stavu, že mu raději zavolali záchranku. která ho odvezla na záchytku. Tahle situace ve mě nevzbudila lítost. Dokonce ani vztek. Jen mě pohltilo ticho. Úplné a chladné ticho. Došlo mi, že já už součástí tohoto příběhu být nechci.
Řekla jsem mu, že končíme. Bez nějakých výčitek. Bez zbytečných srdcervoucích scén. Nebyl ještě zcela ve své kůži a v doznívajícím opojení si snad myslel, že i teď ho nějakým způsobem podržím. Ale už opravdu ne. Už nechci být ta, co drží pohromadě jeho život, zatímco se jí hroutí ten vlastní. Musí se sbalit a odejít z mého života. Může jít k rodičům, kteří ho vždycky omlouvali, že i když to někdy přežene, tak není zlý.
Někdo bude tvrdit, že jsem silná, když jsem se k situaci postavilo takto čelem. Ale já se silná rozhodně necítím. Jen už nechci být slabá kvůli někomu, kdo mě stahuje s sebou ke dnu. Tohle rozhodnutí není hrdinství. Je to vlastně druh sebeobrany. Po nocích brečím. Ráno vstávám a přemýšlím, co dál se svým životem. Ale aspoň vím, že už nekráčím vzad.
Nevím, co mě v životě čeká. Vím jen, že příště budu dávat pozor a rozhodně nikdy už nebudu ignorovat své vlastní signály.
Zažíváte podobný příběh? Nebojte se požádat o pomoc. I rozhodnutí odejít může bolet. Nezůstávejte na to sami. Obraťte se na rodinu, přátele nebo příspěvkové organizace. Rozhodně ale nečekejte na další pád. Alkoholik, který se nehodlá léčit, vás stahuje k onomu dnu s sebou. Vztah není terapeutická služba. Můžete mu pomoci, ale nesmíte kvůli tomu ztratit sami sebe.
Svěřte se nám se svým příběhem i vy. Napište nám na info@infopuls.cz
Buďte první! Přidejte komentář