Dokument Mstyslava Černova odhaluje nejen krutou realitu války na Ukrajině, ale také sílu ruské propagandy.
Válka na Ukrajině, trvající již dva roky, se může pro mnohé zdát jako jakýsi vzdálený příběh, který se nás netýká. Jako by se jednalo o příběh, který se odehrává někde za hranicemi naší každodenní reality. I přes nespočet důkazů se mezi námi najdou lidé, kteří nadále odmítají přijmout jednoduchou pravdu, že agresorem je Rusko a že na Ukrajině dochází k válečným zločinům. Pokud patříte mezi tyto skeptiky nebo jste dokonce zastáncem Ruska, mám pro vás jedno doporučení: celovečerní dokumentární film „20 dní v Mariupolu“.
Dokument bez příkras
Tento film, který nedávno odvysílala Česká televize, nám přináší drsný obraz prvních dvaceti dnů války v Mariupolu. Ukrajinský novinářský tým, uvězněný v obleženém městě, se pokoušel dokumentovat válečná zvěrstva, která se později stala určujícím obrazem celé války. Umírající děti, masové hroby, bombardování porodnice – to všechno jsou scény, které se neodmyslitelně vryjí do paměti každého, kdo má odvahu se na ně podívat.
Autor tohoto unikátní filmu, Mstyslav Černov, po deseti letech dokumentování mezinárodních konfliktů pro agenturu AP přináší na televizní obrazovky svůj první celovečerní počin. Jeho osobní záběry a zaznamenaná svědectví z války na Ukrajině nás nutí zamyslet se nad realitou válečného konfliktu, jehož se stáváme nepřímými svědky.
Síla ruské propagandy
Je však třeba poznamenat, že film odhaluje také jeden zásadní aspekt války, a to sílu ruské propagandy. V jedné části dokumentu se objevuje sestřih ze zpravodajské relace ruské státní televize, kde představitelé ruského režimu označují zveřejněné události za zinscenované, a obyvatele Mariupolu za najaté herce západní propagandou.
Tato až surrealistická tvrzení vyvolávají otázku, jak hluboko může státní propaganda zasahovat do samotného vnímání reality. Je jasné, že pro ty, co disponují kritickým myšlením jednoduše odhalí, že záběry z Mariupolu nejsou žádnou inscenací. Je pro mě až s podivem, že se podobné narativy o zinscenovaných událostech objevují také u nás a jak skálopevně si za takovým názorem tito jedinci dokážou stát. Proto je tak důležité neztratit schopnost samostatně myslet a vždy se snažit odhalit pravdu.
Válka je tu s námi, i když si to nechceme připustit
Je zcela logické, že zapomínáme na válku, když o ní slyšíme jen zprostředkovaně, z televizních zpráv nebo internetových článků. Nebo se ji jen snažíme vytěsnit ji ze své mysli. Ale právě dokument „20 dní v Mariupolu“ je důležitou připomínkou toho, že válka je krutá realita, která ničí životy obyčejných lidí, kteří nejsou od nás samotných nijak odlišní. Jedná se o lidi, kteří si vždy přáli to samé, co si přeje většina obyčejných lidí po celém světě, žít v míru.
To je totiž ten zásadní moment, nad kterým je třeba se vážně zamyslet. Pokud totiž i po shlédnutí tohoto dokumentu někdo stále veřejně tvrdí, že si ukrajinský lid za svou situaci může sám, pak musím s lítostí konstatovat, že buď nemá srdce, nebo jednoduše jeho myšlení rezonuje s těmi, kdo taková zvěrstva na civilním obyvatelstvu páchají. Ignorovat utrpení nevinných a snižovat jejich bolest na pouhou politickou hru nebo inscenaci je znakem nejen hlubokého nepochopení, ale také ztráty lidskosti.
Na tento dokument nemůžeme pohlížet jen jako na film. Jedná se o výkřik za spravedlnost, apel na naše svědomí. Nezapomínejme, že v konfliktu umírají i ti nejnevinnější. Jejich příběhy přináší dokument ve své nejsyrovější podobě. Bez příkras přesně tak, jak jej zaznamenal štáb novinářů. Tyto záběry nás nutí otevřít oči a zažít zprostředkovaně bolest a utrpení, které válka způsobuje.
Ukrajinci chtějí mír stejně jako my
Obyčejní Ukrajinci, stejně jako my, chtějí jen jedno – žít v míru. Neřeší to, kdo za to může. Nezajímá je politika. Jediné, co si přejí, je to, aby ta hrůza, kterou museli prožít, jednou a navždy skončila. Můžeme jim v tom pomoci. Ale ne proto, že bychom snad museli, ale proto, že je to správné. Protože věřím tomu, že kdybychom se ocitli ve stejné situaci, žádali bychom po světovém společenství podobnou pomoc, jaké se dostává Ukrajině. A kdo toto odmítá třeba jen uznat, ten se musí zamyslet nad tím, jaké hodnoty ve svém životě zastává.
Zdroj: Česká televize
Nemohu napsat svůj názor. Demokracie v EU není a nechci skončit ve vězení.