Tvořící se koalice ANO, SPD a Motoristů slibuje akční jízdu bez ruční brzdy. Jenže tři silná ega v jedné kuchyni slibují spíše spálenou zemi než vhodná řešení pro občany.
Příspěvky označené “společnost”
Prezident Petr Pavel v krátkém a věcném projevu vyzval občany, aby přišli k volbám. Nepřikázal, koho volit, jen připomněl, že o budoucnosti země naštěstí už nerozhoduje Moskva ani plané sliby, ale naše hlasy.
Kateřina Konečná se pustila do Petra Pavla ostřeji než kdy dřív. Prezidenta označila za manipulátora, ale když jde o skutečnou hrozbu v podobě Ruska, tak klopí oči.
Tak máme po americkém paktu o boji proti dezinformacím. Když se to loni slavnostně podepisovalo, tvářili se všichni jako že jsme právě vyhlásili válku zlým trollům z Petrohradu. O rok později? Zbývá nám akorát papír na památku a trapný pocit, že jsme byli rekvizitou v cizím politickém divadle.
Trumpova administrativa totiž přišla s jednoduchým receptem: všechno, co zavání „bojem proti dezinformacím“, je vlastně cenzura. A v jejich světě je svoboda slova tak posvátná, že radši nechají společnost utopit se v toxickém balastu, než aby někdo riskoval, že se dotkne něčího „práva lhát“.
Můžeme se tvářit, že je to tragédie. Jenže ruku na srdce – co ten pakt vlastně v praxi znamenal? Sdílení pár prezentací na ambasádě a hrdinské tiskovky, že jsme „na straně pravdy“. Upřímně, proti organizované ruské propagandě to bylo asi stejně účinné, jako kdybychom se snažili odhánět komáry transparentem.
A teď to Amerika vypověděla. Česko hraje uraženého partnera, ale zároveň se tváří, že o nic nejde. Takže? Vlastně nejde. Jediní, kdo si mnou ruce, jsou domácí populisté, kteří zase dostali do ruky kouzelnou větu: „Vidíte? I Američani říkají, že boj proti dezinformacím je cenzura.“
Co z toho plyne? Že pokud nechceme, aby se naše demokracie změnila v blábolící kroužek na Facebooku, musíme si tu imunitu proti lžím vybudovat sami. A hlavně férově: bez politických zaklínadel, bez dvojího metru. Jinak tu budeme navždy hrát absurdní hru „boj proti lži“, kde jediný vítěz je chaos.
Nechtěla jsem ho zachraňovat. Jen jsem doufala, že se zachrání sám. Po roce abstinence však přišlo skutečné vystřízlivění. Končím a vím, že už se nesmím otočit zpět.
Každý měsíc stejná písnička. Výplata přijde, a hned zase odejde. Následující dny už jen počítám. Kolik dní zbývá do té další?
Prostor v médiích není vesnická hospoda. Nemá být otevřený každému, kdo chce prezentovat svůj originální pohled na svět.
Putin od začátku invaze vypouští do veřejného prostoru slova o míru tak ochotně a bez známek citu, že by mohl z fleku vystoupit na charitativním koncertě na podporu Ukrajiny.
Zeman jako by v sobě měl nevyčerpatelnou zásobu špatných nápadů. Nejde o bonmot z vesnické hospody, ale o vyjádření muže, který stále ovlivňuje část veřejnosti.
Politici Spolu by měli mít na paměti, že jejich voliči nejsou banda prosťáčků čekajících na další strašení Babišem.