Obranná strategie EU si vyžádá investice ve výši 100 mld Euro. Je to však cesta k větší bezpečnosti, nebo krok k nejisté budoucnosti?
Nemůžu si pomoct, ale přemýšlím nad tím každý večer, když mé děti ulehají do postele a vlastně jim závidím ten jejich nevinný dětský svět. Zároveň však přemýšlím o světě, ve kterém vyrostou. Asi jako každý rodič sním o tom, že budou žít v míru, svobodě a prosperitě, jakou Evropská unie slibovala jako maják naděje po strašlivých válkách, které dvakrát krátce po sobě vrátily samotnou evropskou civilizaci o několik desítek let zpět.
Jenže stačí si přečíst pár článků na internetu, jako třeba dnes na serveru Politico, abych místo naděje viděl spíše temné stíny obav, které se vznášejí nad starým kontinentem.
Nevím, zda na Evropu hledět tak, že se nachází na rozcestí, rozpolcená mezi svými původními mírovými ideály a rostoucími obrannými ambicemi. S každou novou zprávou o investicích do obranného průmyslu, o nových zbrojních programech a o snahách o vojenskou nezávislost se nemohu ubránit pocitu, že jdeme cestou, která by mohla vést k něčemu, čemu jsme se všichni snažili po dlouhá desetiletí vyhnout.
Nelze tak lehce přehlédnout ironii situace. Evropa, kolébka dvou světových válek, které už navždy zůstanou černou kaňkou 20. století svou brutalitou a destrukcí, nyní opět začíná hovořit o nutnosti zbrojení. Samozřejmě, že rozumím logice, že pokud chceš mír, měl bys ses připravovat na válku. Ale nemůžu se ubránit otázce, zda se náhodou nezaplétáme do starého paradigmatu myšlení, který nás již tolikrát uvrhl do temnoty.
Je opravdu zbrojení tou správnou cestou k zajištění míru? Nebo riskujeme, že tím jen roztočíme spirálu zbrojení, která povede k dalšímu napětí a nejistotě? Nelze přece zapomenout, že to, co Evropu učinilo silnou po druhé světové válce, nebyla právě její vojenská síla, ale její schopnost budovat mosty, podporovat dialog a investovat do společných hodnot a prosperity.
Jenže s každým novým obranným programem a každým eurem investovaným do zbraní se obávám, že postupně vytrácíme to, jakou jsme Evropu vždycky chtěli mít. Místo abychom opět budovali novou pevnost Evropa, neměli bychom přestat usilovat o to být hlavně majákem míru. Ukázat světu, že konflikty lze řešit dialogem, spoluprací a vzájemným porozuměním, nikoli hromaděním zbraní.
Nebo to je právě ten svět, který chceme zanechat svým dětem? Zanechat jim Evropu jako místo, kde nenabízíme otevřenou náruč, ale chrastíme zbraněmi? Pevně doufám, že ještě není příliš pozdě na to, abychom dokázali přehodnotit priority a obnovit víru v mírové řešení.
Netajím se tím, že toužím po Evropě, kde mírové ideály nejsou jen reliktem minulosti, ale že jde o neodmyslitelný základní kámen naší budoucnosti. Kde bezpečnost není zajištěna jen zbraněmi, ale hlavně silnými, udržitelnými vztahy a společnou vírou v lepší svět pro naše děti.
Je tohle příliš idealistický sen? Možná. Ale jako každý rodič, který chce pro své děti to nejlepší, se nemohu jednoduše vzdát naděje, že mír je stále dosažitelným cílem a že naše cesta k němu nevede jen přes naplněné muniční sklady.
Zdroj: Politico
Buďte první! Přidejte komentář