Ukrajinci a drahá auta: Závistiví Češi by je zřejmě raději viděli na oslech

V české společnosti se i po dvou letech války drží nepochopitelná závist vůči Ukrajincům s luxusními auty. Za zdáním luxusu je však třeba vidět zcela něco jiného.

Osobně jsem čekal, že tento narativ časem z české společnosti přirozeně vyprchá. Jenže on překvapivě nepolevuje. Že to tak je, o tom jsme se mohli přesvědčit na další debatě Bez cenzury Víta Rakušana. 

I po dvou letech války na Ukrajině však nerozumím tomu, kde se stále berou slova plná závisti a nedůvěry, když tito závistivci upnou svůj zrak na luxusní auta s ukrajinskou poznávací značkou. Kde se však vzala ona závist? Proč někteří neustále cítí potřebu vyslovovat sarkastické poznámky na adresu těch, kteří před válkou utíkali za lepším životem, a je pravděpodobné, že jediným majetkem, který jim po útěku zůstal, je právě ono auto?

Je možné, že tento veřejný diskurz pouze odkrývá hluboko zakořeněné stereotypy. Ukrajince jsme vždy vnímali jako dělníky na stavbách nebo jako pomocníky v domácnostech. Nyní je však potkáváme za volanty aut luxusních značek, které si mnozí Češi nemohou dovolit. To v nich zřejmě vyvolává ony závistivé otázky. Jak je to vůbec možné a proč, když oni tak proč ne já? Ale místo aby tato otázka vedla k reflexi vlastních možností nebo snad k inspiraci, vede jen k čisté závisti.

Přísahám, ještě jednou přede mnou někdo řekne, že "tady ti Ukrajinci jezdí v těch luxusních autech" a už za sebe neručím, fakt. Zlá, toxická, nepřející, závistivá čecháčkovská herdekbaba, víc z ní sem anj dávat nebudu. Fuj, styď se, Kuldová!! 🤮 pic.twitter.com/3l9vILVqUj

— Lucie Amálka 🌸 (@LucieAmalka) March 4, 2024

Možná by nebylo na škodu připomenout si celý kontext. Mnoho Ukrajinců, kteří přijíždějí, nejsou oni dělníci, které známe ze staveb. Naopak, jedná se o lidi z vysokou kvalifikací, podnikatele, lidi z různých vrstev společnosti, kteří před válkou vedli zcela normální život. Někteří z nich měli dokonce to štěstí, že dokázali před útěkem zachránit to nejcennější a k úprku využili právě svá vozidla jen proto, aby mohli utéct před hrůzami války. Můžeme samozřejmě na tyto auta pohlížet jednoduše jako na symbol luxusu, ale lze na ně pohlížet také jako na symbol holého přežití. 

Je mi smutno z toho, že v jejich tíživé situaci musí v Čechách ještě zápasit s takovouto závistí a nedůvěrou. Místo abychom na ně pohlíželi jako na ty, kdo díky válce přišli o mnohem více, než je osobní automobil a tady hledají novou etapu svého života, jsou někdy považováni za nepřátele, kteří sem přijeli jen kvůli tomu, aby zneužívali náš sociální systém. Tato naivní představa však vypovídá více o nás samotných než o nich. Možná to odhaluje hlubší problémy v naší společnosti – neschopnost empatie, nedostatek ochoty pokusit se porozumět situaci druhého, a především neochotu přijmout, že svět není černobílý.

Ideální představa závistivců totiž spočívá v tom, že ti, kdo utekli před válkou v luxusním autě, měli ideálně na hranicích tento vůz odevzdat a přesednou na přistavené oslíky. Zajímalo by mě, jak by však v jejich případě jednali oni samotní. Jenže pochybuji, že se kdy nad tímto takto zamysleli.

Klíčem k pochopení je to, že nikdo z nás si neumí představit, že by musel ze dne na den utíkat před válkou. Pak by možná místo závisti dokázali projevit více podpory a pochopení této nelehké situace. Rozhodně je na čase opustit obecný pohled na drahá auta a raději začít vidět za volantem obyčejné lidi, jako jsme my sami.

Zdroj: Redakce, sociální síť X, Starostové a nezávislí